Poslední myšlenka

Dívá se na ni.
Vyňal ji bez váhání.
Kapsu má děravou.
"Ubohá, k uzoufání!"
říká jí s obavou.

Hřeje ji, chrání
dechem, až k nepopsání
vlahým: ten hrozný strach!
Čeho se srdce straní?
Co klíčí v myšlenkách?

Pak znenadání
mrazivá slza ranní
koho? Ach, ano ji!
Děr jako v staré báni
Je v jeho pokoji.

Promne ji v dlani,
žel, marné počínání,
necítí zhola nic,
jen mráz, dech zimních plání;
choulí se čím dál víc.

Teď se k ní sklání,
co vidí? Přelud? Zdání?
Či dílo vyšších sil?
Klade drát před ni, za ni,
aby ji přeměřil.

Chabě se brání
ztvrdlím rtům, polaskání,
začne se strašně chvět,
až vykřikne své přání:
Polib mě naposled!

Ne, nemá stání,
láska je oba vhání
do jeho náručí;
orloj však nevyzvání,
jen temně zahučí.

Neboť on straní
smrti, svoustrašnou zbraní,
rukou, ji ohledá:
"Hodí se ke snídani
i místo oběda!"

Pak po všem klání
a porubání
i mordování,
též omývání
a porcování
i opékání
ji bez meškání
sní na počkání.

Když byl ještě mlád, říkali mu, kluku,
až budeš mít hlad, spapej svojí ruku!