Autor neznámý
Na Šalamounových ostrovech v jižním Pacifiku někteří domorodci praktikují zvláštní způsob kácení stromů. Když je strom moc velký, aby se dal porazit sekerou, místní obyvatelé ho pokácí křikem. Za úsvitu vylezou zvláštně nadaní dřevorubci na strom a začnou na něj ječet, jak nejvíc jim to jde. takhle to dělají 30dní. Strom odumře a skácí se. Podle vesničanů je to stoprocentně úspěšné.
Jsou to chudáci, naivní prosťáčkové. Tyhlety roztomilé bizardní zvyky z pralesa. Křičet na stromy, pěkně děkuju. Něco tak primitivního. Chudáci nemají nic z výhod moderních technologií a vědeckého pokroku.
A já? Já křičím na svou ženu. Křičím na telefon a sekačku na trávu. Křičím na televizi, noviny a svoje děti. Dokonce se o mě ví, že někdy hrozím pěstí a křičím na oblohu.
Soused často křičí na svoje auto. A v létě jsem ho skoro celé odpoledne slyšel křičet na štafle. My moderní, vzdělaní obyvatelé měst křičíme na auta, rozhodčí, účty, banky a stroje - na stroje nejvíc. Hlavně se křičí na stroje a na příbuzné.
Nevím k čemu je to dobré. Stroje a věci se ani nehnou. Ani kopání někdy nepomůže. Kdyby šlo o lidi, tak to by mohly mít obyvatelé Šalamounových ostrovů pravdu. Když se křičí na něco živého, obvykle to ducha uvnitř zabije. Hole a kameny nám mohou zlámat kosti, ale slova nám zlomí srdce...