Poslední myšlenka

Musel odejít...

Přišla k lavičce na které sedával. Byl tam. Opět. Ostatně jako každý jiný den.
Chodila sem do parku a mluvila s ním celé hodiny. Nevěděla kdo je, kde se tam vzal a neptala se. On se ostatně taky nikdy neptal. Vlastně ani nemusel. Stačilo aby promluvila a okamžitě věděl vše...
Posadila se na obvyklé místo po jeho pravici.
"Jsem rád že jsi tady." pousmál se.
Stiskla jeho ruku,zastrčila si pramínek vlasů za ucho a mlčela.
"Už ti někdo řekl že jsi anděl?"
Po obličeji jí přeběhl stín smutku. "Ano, řekl."
"Ale ty nevěříš..."pokýval hlavou.
" Věřím že andělé jsou mezi námi. Ale oni sami nevědí, nebo nevěří že jimi jsou. Většinou mají těžký život. A nikdy nezůstanou dlouho. Víš,jednoho jsem poznala. Setkání s ním umím popsat jen slovy která jsem nevyřkla já sama, ale viděla je někde napsaná :

Přišel anděl...
velká křídla...záře od něj pronikala okolím...
přišel k dívce...políbil jí a ona...ožila...
řekl jí..."Vše bude dobré, slibuji"...
a odešel. 

Jen tak je možné popsat to setkání. Nevěřím že já jsem anděl...Anděl nemůže milovat anděla. A já ho milovala."
"Víš proč odešel?"
"Myslím, že protože musel."
"Ano,musel. Protože setkání dvou andělů nikdy nemůže dopadnout jinak. Oba září. Ale záře jednoho vždy oslepuje oči druhého. On odešel. Zhasl. Ale předal své světlo tobě, aby ty jsi mohla zářit dál."
Pustila jeho ruku a podívala se mu do nevidoucích očí. Nevěděla co říct.
"Budete tu zítra?" vypadlo z ní nakonec.
"Proč se ptáš na otázku na kterou znáš odpověď? Budu tady dokud mě budeš potřebovat...Slibuji." Pomalu vstal. Rozložil bílou slepeckou hůl a jistým krokem se vydal směrem pryč.
"On taky sliboval..." zašeptala za ním.